Po několikáté v tomto volebním období jsme v Poslanecké sněmovně projednávali návrh zákona, který by měl zrušit regulační poplatky ve zdravotnictví, které do našeho systému přinesla a prosadila Topolánkova vláda. Tento návrh na úplné zrušení regulačních poplatků prošel sněmovnou již několikrát, ale byl vetován Senátem, a ve sněmovně se nenašlo potřebných 101 hlasů, abychom dokázali tyto poplatky vyřadit z českého právního řádu a z českého zdravotnictví. Hlavní argument pro zavedení regulačních poplatků, který uváděli pánové Topolánek a Julínek, byla skutečnost, že poplatky měly snížit nadužívání či zneužívání zdravotní péče a měly přivést jistou regulaci, tedy odradit pacienty, aby nechodili k lékaři, aby nechodili do lékárny, aby si nenechali vystavovat recepty. Samozřejmě z pohledu sociální demokracie je tato logika poněkud zvrhlá, protože zavádí jistý princip kolektivní viny. Jistě, každý systém, který existuje, je nějakým procentem, nebo promilem, zneužíván. To platí všude. Ve veřejném dopravním prostředku najdeme také černé pasažéry, ale naštěstí jich není nikdy drtivá většina. Samozřejmě také se můžeme přít o tom, jak velký počet pacientů nebo lidí využívá neoprávněně či zneužívá zdravotní péči. Já tvrdím ze své zkušenosti klinického lékaře, že to množství není veliké a že spíše než o procenta jde o promile. Protože samozřejmě většina spoluobčanů, když má nějakou potíž, tak chce vyhledat lékařskou radu, lékařskou pomoc, prostě proto, že pro to nemají příslušné vzdělání a zkušenosti, aby mohli sami rozhodnout, zda jde o začátek vážného onemocnění nebo o jednoduchost. Tady pánové Topolánek a Julínek prosadili princip kolektivní viny a kvůli nějakému drobnému, jak říkám, promilovému zneužívání zdravotní péče, potrestali všechny pacienty. Když se podíváme na statistiku, zjistíme, jak regulační efekt poplatků skutečně fungoval. V roce 2006 jsme za distribuované léky v České republice utratili 59 miliard korun. V roce 2008, kdy byly zavedeny poplatky, jsme utratili za distribuované léky 73 miliard korun, tedy o 14 miliard více. Podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv vzrostl i počet léků vydaných na recepty a za léky jsme utratili více i přes regulační poplatky. V roce 2006 jsme vydali 320 milionů balení léků a v roce 2008 318 milionů balení léků. Čili rozdíl je bezvýznamný, naprosto bezvýznamný. V penězích jsme tedy utratili za léky daleko více a počtem balení jsme zhruba nastejno. Kde je tedy ten regulační efekt poplatku třeba na položku na receptu? Toto je jasný statistický důkaz o tom, že k žádné regulaci nedošlo, k žádné úspoře nedošlo, jediné k čemu došlo je, že lidé museli zaplatit ze svých peněženek více. A o kolik více? Soukromé výdaje na zdravotnictví v roce 2006 činily o něco méně než 30 miliard korun. V roce 2008 soukromé výdaje na zdravotnictví činily 43,5 miliardy korun, čili zhruba o 14 miliard víc během dvou let. Těchto 14 miliard zaplatili nemocní lidé, tedy především důchodci, invalidní důchodci, rodiny s dětmi, tedy skupiny, které potřebují zdravotní péči nejvíce. Těmto skupinám Julínkova a Topolánkova vláda vytáhla z jejich kapes, z jejich peněženek o 14 miliard více než o dva roky předtím. To byl jediný efekt regulačních poplatků. Čili ty poplatky by se správně neměly nazývat regulačními, ale poplatky příjmovými. A kam tyto příjmy ve skutečnosti jdou? Nejdou do zdravotního pojištění. Když někdo tvrdí, že díky poplatkům, tedy těmto 14 miliardám, se může léčit více lidí, třeba více vážně nemocných lidí na rakovinu a něco takového, tak já na takový argument říkám: Podívejte se do zákona, který jste předložili. Z toho zákona jasně vyplývá, že poplatky jsou příjmem zdravotnického zařízení, nikoliv tedy zdravotního systému nebo zdravotního pojištění. Řada zdravotnických zařízení, třeba hlavně lékáren, je v soukromých rukou. Drtivá část poplatků tak končí u majitelů zdravotnických zařízení. V případě poplatku na položku na receptu jsou to majitelé lékáren. Tedy ani ne ten lékárník, který stojí za tárou, ten má stále stejný plat, ale toto jde majiteli lékárny. Kdo to tedy zase tahá zpět k těm onkologickým pacientům, když je to zisk majitelů zdravotnických zařízení? Tato zjevná nelogičnost nebyla nikdy vysvětlena a pouze zaznívá ten demagogický argument, který říká: Vždyť díky poplatkům můžeme léčit těžce nemocné lidi. Současně tento demagogický argument opomíjí další fakt. V okamžiku, kdy byly zavedeny poplatky, tak v tu chvíli Topolánkova vláda snížila platby státu za státní pojištěnce. Prakticky ve stejné výši. Ano. Státní rozpočet ušetřil, ty peníze zbyly ve státním rozpočtu a Topolánkova vláda je mohla použít na něco jiného, a vykryla tento výpadek, tedy výpadek ze státního rozpočtu, který sama způsobila, tím, že zavedla poplatky a museli to zaplatit občané. Čili na jedné hromádce jsme peníze ubrali a od občanů jsme je vytáhli. Opět je tady jasný důkaz těch nepravd, když někdo říká, že díky poplatkům je na péči o vážně nemocné lidi. Byl bych rád, kdyby se sněmovně ještě do voleb podařilo poplatky zrušit buď úplně a nebo aspoň v kompromisním návrhu poplatky výrazně snížit. Pokud neuspějeme, tak definitivní rozhodnutí budou mít za pár týdnů voliči. Lidé si budou moci transparentně vybrat mezi dvěma variantami. Buď půjdou cestou veřejného zdravotního pojištění a toho, co máme deklarováno v Ústavě, tedy právo na bezplatnou zdravotní péči, tedy modelem, který je v západní Evropě běžný, a nebo se vydá cestou, kterou tady nastavil Julínek s Topolánkem, tedy cestou poplatků a čím dál tím větší finanční zátěže lidí, kteří jsou nemocní, protože zdravotnictví už dávno nebude bezplatné a nebude pro všechny.



můj Facebook profil
můj blog